Začalo to v červenci, kdy jsme se s mužem začali bavit o posunutí dál. O touze začít znovu, jinde, poznávat, růst a zažít nějaké dobrodružství. Od té doby podnikáme každý den kroky k tomu, aby se náš sen splnil.
Někdy plní nadšení, někdy obklopeni pochybnostmi a strachem.
Ale jak jsem se poslední roky naučila, když udělám ten krok navzdory strachu, čeká mě bohatství. Nemyslím teď finanční, ale životní radost, učení, osobní růst a pokud to jde od srdce, jsem blíž sama sobě.
I když byl náš vztah spoustu let šílený, nahoru a dolů, vždy jsme se ve finále někam posunuli a já děkuji sama sobě za neskutečnou trpělivost, důvěru a umění zapomínat 😀 A muži za podporu, kdy bylo třeba a za to, že roste se mnou. Třeba se o našem příběhu někdy rozepíšu, třeba ne, uvidíme. Každopádně jsem se dočkala i mého takového tajného snu a oba jdeme směrem, kterým chceme a nemusíme se do ničeho nutit. Což je úplně to nejlepší.
Co tedy vlastně máme v plánu? Dali jsme dům do prodeje a budeme cestovat. V obytňáku, jako digitální nomádi, s dětmi na domácím vzdělávání. Budeme objevovat svět a jsme sami zvědaví, kde nás to uchvátí tak, že se budeme chtít usadit. Jestli zpět v ČR, nebo někde jinde, to zatím nemáme tušení. A peníze z prodeje domu opravdu nechceme rozfrcat po cestě, jak se už někteří ptali , ale chceme je mít na bydlení, až se budeme chtít usadit.
Jak dlouho budeme cestovat? Momentálně doufáme, že dlouho. Máme trochu nástřel, kam bychom chtěli, ale líbí se mi, že nemáme nastavené přesně co, jak musí být. Nějak vždycky bude. A dělá mi dobře, se v tomhle uvolnit a mít důvěru jak v sebe, v manžela, tak ve „vyšší moc“. Protože ono to není jen tak sluníčkové, jak to vypadá. Nálady „wow“ se rychle mění na strach: ,,A co když už nikdy takový barák bez nákladů nebudeme mít? A co když nebudeme mít takovou zahradu? A co když, a co když?“ 😀 milion myšlenek v hlavě, co když….?
Kdo se ale trochu zajímá o seberozvoj, už ví, že není potřeba se kvůli strachu zastavit a už vůbec ne se jej snažit zbavit. Je to jen taková naše ochrana před vystoupením z komfortní zóny, z toho co známe.
Je důležité nezaujmout strategii útěk, ale přetvořit ten strach na boj, nadechnout se a začít dělat aktivní kroky k našemu rozhodnutí.
Touha po cestování ke mě přišla už dávno, v té době byl Óčko (Oldřich – manžel :D) šíleně usazený typ, který nevystrčil nos z naší vesnice a v době volna ani z domu a zahrady. Spoustu let s námi (se mnou a dětmi) nikam nechodil, ani neměl chuť jakkoliv trávit čas. Přesvědčen, že práce a pak zase práce na zahradě je to nejdůležitější. A já mu to nijak nebrala. Nemám ve zvyku někoho měnit, přesvědčovat… spory přicházely ve chvíli, kdy chtěl předělávat on mě. A aniž by měl důvod, svou nedůvěrou o mě tvrdil věci, které nejsou pravda, ale hlavně v tom žil.
Teď jsem zabrousila už moc daleko, ale důležité je, že mě naše společná minulost opravdu hodně posunula v osobním rozvoji. Například třeba v tom, že jsem se vždy chtěla zavděčit všem, trápilo mě, co si o mě myslí lidi za lži, trápilo mě, že mě neznají takovou, jaká jsem. Teď mi to je šumák a nemám potřebu nikomu nic dokazovat ani vysvětlovat, pokud vím, že to nemá smysl.
S Óčkem jsme jako den a noc. Já ve všem a všech vidím hlavně to dobré, on hledá to špatné, aby si mohl začít dávat pozor a hlavně se obrnit. Tak to máme i s prožíváním situací a pohledem na svět atd.
Jak už jsem psala, během našeho 11 letého manželství jsme se mockrát posunuli a spoustu situací zapříčinilo změny, ale největší milníky vnímám chvíli, kdy jsem si řekla, že už sebou nenechám tak manipulovat (začala jsem dělat věci, které jsem dřív nemohla, začala jsem jezdit na vzdělávací akce…) a čas, kdy jsme začali spolu jezdit pryč a poznávat jiné lidi. V těchto chvílích totiž začal získávat důvěru a viděl mě ve chvílích, které mě naplňují. Zjistil, že nemůže člověku zakazovat to, co ho baví a hlavně začal poznávat i jiné lidi, jiné názory a jiné pohledy na svět.
Aby to ale nevypadalo, že za vše v minulosti může on, není to tak. Vždy jsou ve vztahu dva a vážím si ho… za ty pokroky, které dělá, které děláme.
No a jaký byl postup těch našich aktivních kroků?
První myšlenka o cestování, o tom, jak se teď cítíme a co bychom chtěli změnit přišla v červenci, na dálnici, během cesty domů…od té doby jsme myšlenku rozvíjeli, bavili se co a jak, hned doma hledali různé možnosti a nadchli se. Začali jsme projíždět cestovatelské fóra a blogy, dívali se na obytňáky a každy den si řekli, na co nového jsme přišli.
Hned první týden Óčko řekl: ,,Chtělo by to začít prodávat věci.“ a tak jsem se vrhla na třídění našich věcí. Domluvili jsme se totiž, že si chceme sebou do obytňáku vzít jen to nejnutnější, něco si schováme k našim a zbytek půjde.
Chytla jsem se toho opravdu drsně, z několika kallaxů a trofastů hraček si děti vytřídili dva boxy, můj pracovní stůj jsem zkrouhla na pár knih a šanonů. Oblečení? To byl fičák 😀 Spoustu věcí jsme darovali a spoustu prodali.
Jak naše cesta bude pokračovat? Bůh ví. Ale je moc důležité, že touto cestou chceme jít oba dva, protože v minulosti jsme se nedokázali na důležitých věcech shodnout. Buď jsem nechtěla na tomto místě žít já, a když už jsem si zvykla a uvelebila jsem se, chtěl se stěhovat on. Tentokrát jsme se na tom, co bude, shodli. Tohle je naše cesta společná a oba v ní máme svůj podíl.
Nikola Navrátilová
Je žena, která ví, že nejlepší cesta k sobě vede přes přírodu a vnímání „obyčejného“. Je to manželka, matka dvou dětí a empatická, citlivá osoba, jejíž vášní jsou bylinky, hudba a tvoření.
Je autorkou projektu #bylinkypromlouvají, kde prostřednictvím zábavných komiksů a videí bylinky mluví.
E-kniha ke stažení zdarma zde. Rozcestník zde.
Více o Nikoš si můžete přečíst v záložce Můj příběh.